Prolog
Nadpřirozené bytosti neexistují, jak by mohly… Nemůžu, ale popřít to, co se děje před mýma očima.
Pradávné, nemrtvé stvůry temnot, vydávající se za naši rasu, přebývají v našem světě a ukrývají se ve stínech.
Berou si vše, bez ohledu na ostatní. Jsme pro ně jen hříčkou evoluce.
Nevidíme je, jsme zaslepeni slunečním světlem.
Nadpřirozené schopnosti je dělají nepřemožitelnými, zaplatí za ně, ale strašnou cenou.
1.
Probudila jsem se do tmy. Ostatně jako každou noc za uplynulý měsíc.
Ode dne svých patnáctých narozenin, nedokážu pořádně spát. S tmou se ve mně probouzí nová energie, tělem mi projede záchvěv tepla a začíná pro mě nový den. Až ráno, když vyjde slunce, dopadá na mě únava.
Nikomu jsem to samozřejmě neřekla. Mysleli by si, že si vymýšlím a mávli by nad tím rukou. Ani své nejlepší kamarádce jsem to neřekla - popírá všechno nenormální a nadpřirozené. Já tomu také zprvu nechtěla uvěřit a hledala jsem různé důvody, proč se, tak to děje. Nikdy jsem ale nic nenašla.
Půl jedné. Probudila jsem se o půl jedné v noci. Nevěděla jsem, co mám dělat, protože usnout jsem už znovu nemohla. Vzala jsem svůj přehrávač a šla jsem před hlavní vchod na verandu.
Sedla jsem si do malého, ale pohodlného křesla zavěšeného ze stropu. Dala jsem si sluchátka do uší, pustila svou oblíbenou pomalou muziku a pozorovala okolí.
Po chvíli jsem uslyšela nějaký šum a podívala se, co to bylo.
Moje mourovatá, věčně ospalá kočka vylezla ze dvířek a skočila za mnou do křesla.
„Vyděsila jsi mě!,“ pokárala jsem ji, ale ji to stejně nezajímalo. Stočila se mi na klíně do klubíčka a zapředla.
Vzdychla jsem a pohladila ji po hřbetě.
Když začalo pomalu svítat, dobelhala jsem se dovnitř a konečně usnula.
Ráno mě probudil až telefonát od mojí nejlepší kamarádky Emy.
Zaspala jsem a ona už byla ve škole.
„Kde jsi Sofí ? Lidi už se začínají shromažďovat v tělocvičně. Ráno jsem se pro tebe stavovala, ale nebralas mi telefon.“ Bydlíme na stejné ulici a chodíme společně do školy.
„Cože? Kolik je hodin?“ Podívala jsem se na kulatý budík na nočním stolku a zjistila jsem, že je už tři čtvrtě na osm.
„Hned tam budu, jenom na sebe něco hodím a půjdu.“
Rychle jsem se oblékla, namalovala, upravila jsem si vlasy a vyrazila vstříc prvnímu dnu školy.
Do tělocvičny naší školy jsem dorazila o patnáct minut později. Prošla jsem velkými dvoukřídlovými dveřmi, zrovna když ředitel připomínal, jak důležitá je pravidelná docházka. Hned mě využil jako odstrašující případ.
Dalších dvacet minut mluvil už jen o naší budoucnosti, a že jsme v posledním ročníku, tak, bychom si měli rozmyslet, co budeme dělat dál.
Já to věděla naprosto jistě. Po základce jsem chtěla jít na zdrávku a potom na medicínu.
Už od mala jsem chtěla být doktorka. Pomáhat ostatním to je moje.
Když ředitel domluvil, učitelka nám rozdala rozvrhy se slovy „Hodně štěstí do nového roku!“ a odešla.
S Emou jsme se vydali ke skříňkám, kde jsme vždy sedávali s přáteli.
Od tělocvičny jsme prošli dlouhou chodbou k laborkám a po starém zaprášeném schodišti dolů do sklepa.
Šatny jsou hned vedle malých dřevěných dveří, na kterých stojí nápis “Nevstupovat. Nebezpečí úrazu!“. Vždy jsem se divila, proč tam ten nápis je. Jednou jsme se tam snažila s Emou dostat, ale přistihl nás školník a byli jsme za to tři dny po škole. Od té doby jsme se o to, už nepokusily.
Povídají se, ale různé věci… Údajně tam byla stará mučírna, ale to je ta méně pravděpodobná verze.
Naše škola je stará 120 let a před 96 lety tu byl velký požár, při kterém zemřelo 7 studentů a od té doby se říká, že tam přebývají jejich duchové.
Při odchodu ze školy, jsem říkala Emě, jak nenávidím našeho ředitele, když do mě někdo vrazil. Upadla bych, kdyby mě na poslední chvíli nezachytily silné paže.
Byl to kluk, ale neznala jsem ho. Musel tu být nový.
Přidala bych ho do kategorie stejně starých lidí a taky jsem musela uznat, že byl vážně hezký.
Nemohla jsem si nevšimnout jeho očí. Světle hnědé, až žluté oči se na mě dívaly soucitným pohledem.
Ještě pořád mě držel za ruce, ale otočil si mě, tak, aby se mi mohl podívat do tváře.
„Dávej pozor, chlape!," okřikl kluka, který mě málem shodil na zem. „Jsi v pořádku?," zeptal se mě opatrně.
„A-ano," odpověděla jsem zmateně.
Jeho pohled, ale najednou znejistěl, byl překvapený. Pustil moje ruce a ustoupil o krok dozadu.
Otočila jsem se na Emu, abych věděla, jestli si toho také všimla. Ta, ale zírala na mě. Obrátila jsem se zpátky, abych neznámému klukovi poděkovala, ale on už tam nebyl.
„Kam se poděl?,“ ptala se Ema.
„Teď tu byl!“, nechápala jsem, jak mohl, tak rychle zmizet. Podívala jsem se do všech stran, ale nikde jsem ho neviděla.
„Na co si, tak zírala?,“ zeptala jsem se nakonec kamarádky.
„Tvoje oči.“
„Co je s nimi?,“ nechápala jsem.
„ Změnily barvu.,“ odpověděla mi, ale stále tomu nevěřila.
„To je přece nemožný,“ popřela jsem její tvrzení.
„Ale já to viděla! Když tě chytil ten kluk a ty ses na něj podívala, změnily se tvoje zelené oči na žluté.“
Dívala se na mě jako na zrůdu.
„Co to bylo?,“ ptala se mě jako by to bylo nějaké tajemství, které jsem jí neřekla.
„To mi pověz ty. Já to neviděla.“
